Jak najít můj e-mail

Jak už jsem se zmiňoval, píšu články na Zdroják, teď momentálně dokončuju asi tříměsíční seriál o vývoji pro Android. A dnes mi přišel mail, který mě velice potěšil (ocenění mé práce). Když jsem navíc zjistil, na jaký e-mail přišel, potěšil mě o to více.

Na Zdrojáku totiž nemám v autorském profilu vyplněnou e-mailovou adresu. Jen Twitter.

Na Twitteru mám odkaz sem, na Zápissník.

Na zápisníku je v patičce každého článku nepatrný šedý odkaz Anαbet, který vede na stránku http://prolustruj.analfabeta.cz/.

Tam je velký šedý odkaz Anαbet s mailto:.

Celou tuhle cestu někdo absolvoval, aby mě mohl kontaktovat. Už bych měl přestat prokrastinovat a opravdu si založit alespoň jednoduchou osobní stránku. Doménu mám už dlouho…

Zapsal Anαbet v pondělí

Nejneobhospoda­řovávatelnější­mi a nejnevykrysta­lizovávatelněj­šími

Tak mě napadá, není ve slovech nejneobhospoda­řovavátelný či nejnevykrysta­lizovávatelný to navíc? Nevím, kdo by řekl „Sedlák (si) obhospodařovává pole.“ nebo „Pepíčku, tak jak ti vykrystalizovává chlorid sodný?“.

Pokud se nepletu, se přidává, když potřebuju z vidu dokonavého udělat nedokonavý. Například uchovat vs. uchovávat. Určitě má smysl říci „Látky se mají uchovávat v suchu.“

Ale jak to strašný slovo o obhospodařování, tak to ještě horší slovo o krystalizování už vid nedokonavý mají. Obhospodařovat je dokonce samo o sobě nedokonavé (vs. obhospodařit, které je dokonavé). Vykrystalizovat je dokonavé a je vytvořeno příponou vy- on nedokonavého krystalizovat. Takže normální člověk by určitě řekl „Sedlák obhospodařuje pole (statek, …).“ či „Pepíčku, tak jak ti krystalizuje chlorid sodný?“

Internetová jazyková příručka mi můj názor nevyvrátila, neboť slova obhospodařovatkrystalizovat resp. vykrystalizovat zná, zatímco obhospodařovávat ani vykrystalizová­vat nezná.

Wikipedie sice slovo obhospodařovávat respektive přesněji neobhospodařo­vávatelný zná, ale upřímně, to mě zrovna moc netrápí.

A když už jsme u toho, má slovo obhospodařovat vůbec nějaký zvláštní význam? Já bohužel nikde jeho význam nenašel, sám bych řekl, že „hospodařit na statku“ a „obhospodařovat statek“ je to stejné, přičemž první varianta je rozhodně mnohem libozvučnější. Pole bych neobhospodařoval vůbec (ačkoli jsem to v příkladech výše použil), pole se obdělává.

Zapsal Anαbet v úterý

V případě poruchy zavolejte na…

Dnes (po dlouhé době) další článek, tentokrát ze série to mě zase nasral něčí přístup k zákazníkům.

Minulý týden jsme byli s přítelkyní na nákupech v Brně, a používajíce MHD, kupovali jsme si v automatech lístky.

Automaty určitě znáte – navolíte typ a počet jízdenek, vhodíte dostatečně velký obnos a – vyjedou vám dva prázdné lístky bez jakéhokoli potisku.

„Neboj,“ řekl jsem své slečně, „na automatech bývá nějaké telefonní číslo, tam nám to zvedne opravář, přijede, vymění lístky a automat opraví.“

A vskutku, na automatu bylo napsané číslo, kam máme volat v případě problémů.

Trochu mě zarazilo, že to není bezplatná linka, platím docela slušnou pálku už za lístky a byli to oni, u koho něco nefungovalo a kdo mi neposkytl, co jsem si zaplatil. Ale přesto jsem samozřejmě zavolal, kvůli pár korunám se nezblázním a já jsem také moc vděčný, když mi někdo nahlásí bug v mém programu; proč bych totéž neudělal pro jiné.

„Dobrý den, vítejte na informační obsluze Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje. Pro informace o dopravě po kraji stiskněte jedničku. Pro informace o Dopravním podniku města Brna stiskněte dvojku.“

Tak oni mají tu drzost, že chci-li nahlásit jejich problém s jejich jízdenkomatem, dovolám se na nějaký placený automat, který mi nabízí informace, ale o nahlášení poruchy ani písmenko.

Telefon jsem típnul.

Čekal bych, že si slušná společnost váží toho, že jim zákazník nahlásí nějaký problém, že kvůli tomu plýtvá svým časem (a penězi). Že mu všechno co nejvíce usnadní, za svou chybu se omluví a minimálně mu vadný produkt vymění. DPMB se tak nechová a já si to budu určitě pamatovat, až se příště vyskytne něco jiného.

Místo spokojeného Anαβ, že pomohl a že to rychle vyřešili, mají nasraného Anαβ a plno dalších lidí, kteří si po nás určitě také koupili papírky, na něž se jízdenky tisknou, a kteří také neuspěli s pokusem o nápravu.

Když jsem se (jízdenky byly na později) rozhodl, že si nebudu kupovat nové, protože bych si to později vyčítal, a nastoupil do autobusu, celou cestu jsem byl hrozně nervózní, jestli nenastoupí revizor.

Zapsal Anαbet v pondělí

Newsletter už nepůjde znovu přihlásit

Mám takovou zvláštní zábavu. Když se někde registuju, skoro vždy se přihlásím k odběru newsletteru a pak zkoumám, jak mají vyřešené odhlášení. Jestli funguje, jestli se mě ptají, proč se odhlašuju, jestli stačí kliknout jednou, anebo musím zadávat svou e-mailovou adresu a tak dále.

Většinou je odkaz v patičce v pořádku, kliknu, případně napíšu svůj e-mail a jsem odhlášen.

Někdy odkaz chybí, anebo odhlášení náhodou nefunguje a vyhazuje chybu. Pak jde newsletter do spamu, GMail filtruje velmi spolehlivě.

Dnes jsem ale v patičce objevil zajímavou informaci:

Tento email jste obdrželi na základě Vaší registrace k odběru novinek v e-shopu ******. Pokud jste ho obdrželi omylem nebo si nepřejete dále dostávat podobné emaily, klikněte prosím na tento odkaz: http://www.************­.cz/noemail-************. Nebude ale možné se k odběru znovu přihlásit.

Zajímalo by mě, na kolik lidí to zabere, kdo si řekne „Jejda, co kdybych se náhodou chtěl někdy přihlásit?“ a newsletter neodhlásí. Já myslím, že nikdo z těch, kteří ho odhlásit umí. Mě to akorát překvapilo a utvrdilo v názoru na danou společnost.

Zapsal Anαbet v sobotu

Ohýbáme Gaussovu křivku: Ad státní maturity

Kdysi jsem napsal článek Ohýbáme Gaussovu křivku: Prolog, kde jsem se snažil vytvořit si nějaký základ pro další články. Na ně se zatím nedostalo, ale dnes se mi to docela hodí do krámu.

Ke státním maturitám jsem se vyjadřovat nechtěl. Maturita mě totiž čeká až za tři roky a nemohu tedy srovnávat se svou zkušeností. Žádnou maturitní zkoušku jsem naživo neviděl a mám obecně málo informací a nechtěl jsem vypadat jako debil, který říká něco, čemu nerozumí.

Navíc ke mně z novin a blogů šly pořád samé negativní informace, neznal jsem žádný protinázor od někoho, kdo maturity skládal a obhajuje je, či od někoho, kdo maturity opravuje. Výkřiky pana Zeleného nepočítám.

Až dnes jsem se dostal shodou okolností ke dvěma článkům, které šly proti kritizujícímu proudu. Tím prvním je článek Obrana centrálního hodnocení maturitních prací proti zlobivým jeho utrhačům od PhDr. Jiřího Kostečky, Ph.D., vedoucího jednoho z 24 hodnotitel­ských týmů projektu CeHOPP. Tím druhým článkem je pak ŠKOLSTVÍ: O „nelidskosti“ státní maturity od Ladislava Zemánka, letošního maturanta. A protože jsem se s těmito články setkal, nakonec své rozhodnutí o nekomentování poruším.

Vyšší maturita z matematiky

Příklady jsem viděl a většinu spočítal. Nechci hodnotit přiměřenost časového limitu, obtížnost příkladů je ale směšně nízká. Jak jinak vysvětlit, že bych já, jako prvák, maturitu bez problému složil, a to i před takzvanou „harmonizací“ (ve skutečnosti vznikly bolestivé disharmonie, o tom níže). Proč příklady končí na úrovni učiva druháku našeho gymnázia? Kde tam je matematická analýza, vždyť člověk nemusí umět ani blbou limitu! Proč u kombinatorického příkladu je tak malý počet prvků, že kombinatoriku vlastně nemusím znát, že se to dá nakreslit? Když si maturant zvolí vyšší matematiku, tak snad chce, aby tam byla vyšší matematika. Místo toho dostane počty.

Nastaly nepokoje, které vyústily v to, že se CERMAT rozhodl pro takzvanou „harmonizaci“. Pokud to dobře chápu, tak žáci s původně nižším počtem bodů vydělali více, než žáci úspěšnější. Co je tohle za spravedlnost? To má zvýšit výpovědní hodnotu? Tak já si zvolím těžší matematiku, dostanu, ač žák čtvrtého ročníku, Matematického klokana pro druhák a nakonec mám skoro stejný výsledek jako někdo, kdo toho umí a kdo toho spočítal o dost méně než já? K čemu mi je taková maturita? A jakou má výpovědní hodnotu?

Nechápejte mě však špatně, jediné, z čeho viním maturanty, je, že se hned po loňské maturitě nezvedla vlna nespokojení s donebevolající jednoduchostí testu z matematiky.

Jinak je chyba na straně zadavatele maturit, který nedokázal dostatečně vysvětlit učitelům a maturantům, co po nich vlastně chce. Jak na to takový maturant může přijít sám? Učí se z dostupných zdrojů (kterých je zatím pomálu) a pak dostane něco, co těm zdrojům neodpovídá.

Slohovka z českého jazyka

I u nás na škole, jinak velmi kvalitní, ze slohu vyletělo hned několik lidí, všichni dobří češtináři, včetně jedné studentky už přijaté na bohemistiku (nebo tak něco).

Naprosto souhlasím s doktorem Kostečkou, že úroveň českého jazyka je u maturantů kritická (a nejen u nich, ale nechci volit formulaci u mladší generace, neboť by z toho vyplývalo, že u starší generace tomu tak není, čímž si zdaleka jist nejsem, s jejich psaným projevem ovšem zdaleka tak často do kontaktu nepřijdu, a nemohu tedy soudit). Koneckonců to vidím sám na pracích vysokoškoláků (maminka učí, a tedy jsem s hrůznostmi konfrontován), stejně tak jako na psaném projevu mých vrstevníků (čest výjimkám).

Kdo pýše jako prase, ten nemá na maturitu z češtiny nárok.

Promiňte však, pane Kostečko, ale opravdu jsou Vámi uváděné příklady ve článku reprezentativním vzorkem všech slohovek, které neprošly? Není to náhodou jen demagogie? Silně pochybuji, že by mí spolužáci napsali něco takového. Jsem přesvědčen, že u nich o přehršel gramatických chyb, jakožto i chyb stylistických či logických, nešlo.

A jak je tedy možné, že průměrní a podprůměrní studenti vesměs prošli, zatímco ti dobří a vynikající ne? Jak už jsem řekl, je mi hrozně líto, že jsem žádnou maturitní práci neviděl, zrovna slohovky mých propadnuvších spolužáků bych viděl nesmírně rád. Mohu však předpokládat, že byli-li po celou dobu studia hodnoceni výborně či chvalitebně a u maturity propadli, chyba není tak úplně v nich.

Chyba je v systému, neboť jim nikdo neřekl, že něco dělají špatně. Učitelé nám říkají „dávejte si pozor, ať se neodchýlíte od tématu, na to se teď klade hodně velkej důraz“, ale když nám neřeknou, co to přesně znamená, jak to máme při maturitní práci poznat?

Ale učitelé za to také nejspíš nemohou, kdyby věděli, jak nás to správně naučit a co nás vlastně naučit, určitě by to tak udělali. Mění-li se priority při hodnocení, musí se změnit i styl výuky. Musí se změnit didaktické pomůcky. A o to se musí zasadit hodnotitel. CERMAT musí vydat příručky, ve kterých vysvětlí učitelům a studentům, jak mají jednotlivé funkční styly vypadat. Na co se dbá, na co si dát pozor, jak to vylepšit. A musí to ukázat dostatečně konkrétně, generální „evaluační kritéria“ (student musí umět blabla) nestačí.

Centrální, anebo lokální hodnocení?

Když píšu text, znám cílovou skupinu a vím, co si mohu dovolit. Píšu-li sem do zápissníku, mohu si toho dovolit víc, než když píšu na Zdroják, neboť cílová skupina zde na blogu jsou ti dva lidé, kterým se líbí můj styl (anebo naopak nelíbí a rádi ho kritizují), zatímco na Zdrojáku píšu pro širokou skupinu programátorů a ajťáků, z nichž někteří touží čistě po informacích, jiní si rádi přečtou článek psaný volnějším stylem, některým vadí překládání anglických polotermínů, jiným by naopak vadilo, kdybych psal newspeakem, do sessiony si loadnul instanci té a té classy a pak to všechno commitnul do persistent-data-storage. Mým úkolem je najít takový styl, který nikoho vyloženě neurazí, takový styl, který sice nebude nudit, ale nebude ani srát.

Noviny nebo časopisy také píší různým stylem a podle toho si je lidé kupují. Někteří komentátoři v novinách jsou jednou skupinou odběratelů oblíbeni a jinou ne, a to jak pro své názory, tak pro svůj styl vyjadřování. Radek Hulán tím ve své době rozděloval českou internetovou komunitu.

Stejně tak je to s maturitními slohovkami. Učitele na škole znám a oni znají mě. Já vím, co si mohu dovolit a oni ví, co si dovolím a co umím. Můžu opatřit slohovou práci „ilustracemi“ (ačkoli to bych si u maturity odpustil). Mohu si dovolit použít různé styly jazyka podle toho, který se mi k danému zadání hodí. Mohu vkusně využít vulgárního výrazu, mohu vhodně zabudovat germanismus, anglické slovíčko či nějaký můj neologismus. Mohu použít přechodník. Pokud budu v rámci slohovky konzistentní, mohu si toho dovolit dost, neboť vím, kdo je má cílová skupina, a naopak má cílová skupina zná mě a ví, že dané věci jsou použité záměrně. Ve škole se snažím psát slohovky tak, aby se líbily mně, aby byly pokud možno čtivé, někdy vtipné (což je samozřejmě všechno subjektivní hodnocení) a vesměs mi to prochází. Kdyby to neprocházelo, umím se změnit.

Budu-li ale psát slohovku pro neznámého centrálního „objektivního“ (o něco níže) opravovatele, dám si setsakramentský pozor, abych mu nějak neublížil. Budu se držet tématu a zadaných klíčových bodů jako Rath křesla. Nedovolím si použít výrazivo, jež by mohlo být bráno jako nepatřičné.

Já preferuji první způsob. Na druhou stranu uznávám, že mnoho, asi většina lidí má se psaným projevem problémy, nedokáže se pořádně vymáčknout, vyjádřit. Je má jistě smysl nutit, aby se naučili psát pro opravovatele, tedy jasně, stručně, držet se zadání a neodbočovat od tématu.

Objektivita

Objektivita opravování slohových prací je nebezpečná utopie. Vždyť literární velikáni své doby měli vždy problém s nepochopením. Vždyť není knihy, na níž by měl každý stejný názor. Vždyť i erudovaní, aprobovaní a léty praxe ostřílení češtináři mívají diametrálně různé názory na současné autory, tedy ne studenty, ale literáty, kteří se psaním živí.

A že nějaká tabulka, v níž se zaškrtává, co autor splnil, objektivitu přinese? Nebo že ji přinesou měsíce školení? Jak mohou měsíce školení změnit celkový názor člověka, názor, který si vytváří celý život? Stylistika je věda neexaktní, rozhodnout, zda práce spadá či nespadá do daného funkčního útvaru, není vždy jednoduché a často to záleží na konkrétním opravovateli.

Jisté objektivity se dá dosáhnout tehdy, když se povolenými prvky stane právě ta nejmenší společná množina, o níž jsem mluvil. Přiměřeně objektivně se dají hodnotit práce strojové, nikoli slohové. Ale je to tak správně? Na to jasný názor nemám.

Je nicméně bez debat, že neuspěli-li ti jindy nejlepší češtináři, nebude problém v nich, ale spíš v nedostatku informací od CERMATu. Jak by řekl manažer, příště se to musí lépe vykomunikovat.

Gaussova křivka

Doktor Kostečka se ohání tím, že výsledky zkoušky musí odpovídat Gaussově křivce. Přestože jsem potěšen tím, že někomu došlo, že když má maturitu každý, neznamená to, že každý je tak chytrý, aby složil maturitu, ale že maturita je tak jednoduchá, aby ji složil každý, jsem přesvědčen o tom, že na to jdou ze špatné strany.

Což snad až maturitní zkouška má rozhodnout, zda si ji člověk zaslouží, anebo ne? Je maturita cílem vzdělání? Studujeme proto, abychom dostali maturitu? Nemělo by to být tak, že maturitu dostaneme, neboť studujeme? Je krásné ohánět se Gaussovou křivkou, státní maturita se snaží, aby její výsledky křivce odpovídaly, ale to je naprosto nelogické. Gaussově křivce musí odpovídat počet přijatých a nepřijatých na střední školy. Musí jí odpovídat počet propadnuvších v jednotlivých ročnících. Do čtvrťáku se musí dostat jen ti, kteří na maturitu mají.

Ve společnosti, kde je vzdělání nastaveno správně, je úspěšnost u maturity téměř stoprocentní.

Zapsal Anαbet v neděli

Androidí nebo androidí?

Na Zdroják píšu už několikátý článek o Androidu. Ale až teď mě zarazilo, jak vlastně psát slovo „androidí“, zda s malým nebo velkým písmenem na začátku.

Slovo to pravděpodobně není spisovné, přesto je jako přivlastňovací jméno pro mobilní operační systém Android rozhodně nejpoužívanější.

Google moc nepomohl, objevují se obě varianty (ačkoli ta s malým a mírně vítězí). Internetová jazyková příručka nepomohla vůbec, není tam ani samotné přídavné jméno androidí (což mě nepřekvapuje), ani rada, jak tvořit přídavná jména koncovkou od vlastních jmen.

Při hledání obecných zásad tvoření přídavných jmen koncovkou jsem narazil na článek Přídavná jména tvořená příponou -í z obecných jmen rostlin na Naší řeči. Citují tam V. Šmilauera, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 115.:

V. Šmilauer u přídavných jmen tvořených příponou -í ze substantiv konstatuje: „U jmen zvířat tvoření velmi produktivní, časté i u jmen nadpřirozených bytostí, zvláště nižších, ze jmen lidí zřídka… Individuální jsou adjektiva ze jmen rostlin.“[1] Jako doklady individuálních adjektiv ze jmen rostlin pak uvádí tři adjektiva použitá českými spisovateli, a to „broskví nádech (Heyduk), jabloní květ (Zeyer), klokočí růženec (Neruda)“.

Z toho soudím, že je možné slovo androidí vytvořit v souladu s pravidly. Knihu V. Šmilauera bohužel nevlastním, budu si asi muset zařídit průkazku do knihovny.

Nabízí se možnost používat androidovský (kde by první písmeno bylo jasné). Ale kromě toho, že se už androidí zaběhlo a toho, že zní mnohem lépe než androidovský, je podle mě nejpřesnější. Koncovka se používá u zvířat (jelení lůj, kančí pečínka, kachní prsa, ptakopysčí vývar) a Android je takové zviřátko. Navíc mi pocitově koncovka přijde přesněji vyjadřující to, co má vyjadřovat, než jiné koncovky. Snažil jsem se formulovat proč, ale nedokážu to.

Já preferuji variantu s malým písmenem. Spíše než z gramatického přesvědčení je to z typografických důvodů, Androidí s velkým A dle mého názoru více rozbíjí větu a nutí čtenáře se zastavit a zjišťovat, jestli tam někde nechybí tečka.

Co si o tom myslíte vy (jestli si o tom něco myslíte, mám nepříjemný vlezlý pocit, že jsem na světě jediný, koho to trápí)? Budu rád za každou reakci. Moje vizitka i s kontaktem je na adrese http://prolustruj.analfabeta.cz.

Zapsal Anαbet v neděli

Rath poetry

Limerath

Čestný hejtman z Hostivice
dostal víno do krabice.
podfouk' ho kdosi,
hejtman teď nosí
pruhované nohavice.

Říkanka

Ke krabicím od bot věru
chovám od úterka
nedůvěru.

Litr v mžiku oka změní
v sedmičku a tu pak
změní v mění.

Majitel té krabice
potom doufá nejvíce,
až se vrátí z věznice,
sousedům z Hostivice
bude dál za panice.

Psal jsem to předtím, než se z krabice od bot stala krabice od vína. Teď jsem si všiml, že to tu mám, a tak jsem zazmatkoval a vydal to, v podobě, za kterou se asi budu brzy stydět.

Zapsal Anαbet v neděli

Bloguje.cz (možná) končí

Na Bloguje.cz jsem v roce 2007 (tzn. ve 12 letech) poprvé přičichl k aktivnímu vytváření obsahu internetu (pomineme-li Alíka), když jsem se rozhodl, že vytvořím stránky našemu klubu juda a budu tam psát zprávy ze závodů.

Redakční systém byl však datově náročný a na mém vytáčeném spojení byl očistec něco psát (a navíc to stálo peníze), a tak jsem šablonu od Bloguje prachsprostě ukradl, v NVU upravil, nahrál to na webzdarma.cz a ručně jsem v NVU upravoval HTML soubory, které jsem nahrával přes FTP. Napsal jsem asi 6 článků a pak mne to přestalo bavit.

Tím má zkušenost s Bloguje skončila. Tehdy se mi však moc líbilo. A nostalgie zůstává, pořád, když si na to vzpomenu, mám ten šimravý pocit, že vytvářím webové stránky a jsem skoro profík.

Nicméně když jsem včera zaslechl pípnutí Martina Malého a na http://bloguje.cz se znovu mrkl, byl jsem překvapený, že se za těch pět let vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.

Martin pípal, že Bloguje končí, a o chvíli později se nechal slyšet, že nabízí, že Bloguje převezme a bude se o něj starat. LAAR, a.s. o nabídku však nejspíše nemá zájem.

Je to veliká škoda. Pod Martinovým vedením by se z Bloguje stala opět konkurenceschopná služba, a to nejen zoufalostem u nás, ale i v zahraničí.

Moc bych si přál, aby LAAS, a.s. nakonec ještě změnili názor, aby pod tlakem komunity pomohli Bloguje zachránit. Pokud bude, Martine, možné LAAR, a.s. nějak přesvědčit, dej vědět, rád se zúčastním. A platí i má nabídka pomoci. Bylo by pro mě ctí pracovat pro Tebe / s Tebou.

Zapsal Anαbet ve středu

Biflování

Marek Osouch napsal pěkný blogpost Biflování ne, učení ano. (už dávno, zapomněl jsem tohle publikovat).

Naprosto souhlasím s tím, že rádoby odborníci (a mezi námi, neznám nikoho, kdo by si říkal odborník na pedagogiku a nebyl jen rádoby) žvaní a naprosto ztratili kontakt s realitou.

S čím už tak nesouhlasím je ne biflování. Abych nebyl pochopen špatně – není dobře biflovat se všechno. Ale u některých věcí to jinak nejde. U zařazení rostlin v biologii přijde logika a souvislosti až poté, co se člověk trochu naučí systém. U dějepisu je plno souvislostí, bohužel většinou je nevidí ani učitelé (já mám obrovské štěstí na výborného dějepisáře). Ale přese všechny souvislosti, je tam hodně biflování a nemyslím si, že je to špatně.

Myslím si, že dobrý učitel se snaží dávat věci do souvislostí, ale mnoho předmětů je prostě a jednoduše o tom, aby si člověk plno věcí zapamatoval. A kdo to nezvládne, ten si myslím nemá právo ani na dokončené základní vzdělání.

Zapsal Anαbet v úterý

Povolání a zaměstnání

Zaměstnání je to, co člověk dělá, aby dostal peníze. Povolání je to, co člověk dělá, protože v tom vidí smysl, protože ho to baví, protože má nějaký cíl. A mimochodem za to dostává peníze.

U nás ve škole máme učitele ze zaměstnání i z povolání.

Učitel ze zaměstnání přemýšlí, jak výuku zjednodušit sobě. Jak to udělat, aby před těmi parchanty stál co nejméně, aby se nemusel moc připravovat, aby se neumluvil, nepřetrhl a aby nemusel opravovat moc testů. Zda žáci látce rozumí, zda je baví a zda mají adekvátní ohodnocení, to mu je jedno.

Učitel z povolání ví, že před ním sedí 30 lidí a na něm závisí, jestli jeho látku budou umět jen pro něj před písemkou, anebo ji budou umět celý život, protože ji podal zajímavě a logicky. Učitel z povolání se snaží, aby známkování bylo odpovídající, aby byl při zkoušení spravedlivý. K učiteli z povolání žáci a studenti rádi přijdou mimo výuku se na něco zeptat, neboť on to ochotně znovu a jinak vysvětlí. Učitel z povolání, a to je pro jeho posluchače velmi důležité, nemá na rozdíl od učitele ze zaměstnání problém přiznat chybu.

Neznamená to, že učitel z povolání sedí celá odpoledne nad přípravou, zatímco učitel ze zaměstnání má volno. Často to bývá naopak – učitel z povolání je ve svém předmětu mnohem větší expert a stačí mu například vymyslet pár rovnic při čekání na autobus. Když ale musí něco připravit, udělá to rád a pořádně.

A ještě mezi nimi bývá jeden rozdíl. Učitel z povolání je vůči žákům a studentům otevřenější. Díky tomu a také díky kvalitnější výuce mívá mnohem vyšší přirozenou autoritu, takže hodiny netráví umravňováním třídy. Tím pádem jeho oblíbenost ještě víc roste.

Myslím, že každý, kdo přemýšlí o svém budoucím zaměstnání by měl myslet na to, bude-li mu povoláním. Nemá smysl hlásit se na nějakou vysokou školu jenom proto, že daný obor je dobře placený.

Prací strávíme často přes polovinu našeho produktivního věku. Opravdu ho věnujete zaměstnání?

Zapsal Anαbet v neděli

« Previous 1 2 Next »