Prý to vyslovujeme špatně

a to nejlepší, co se s tím dá udělat, je změnit zaběhnutou značku a nutit nám něco nového. Já už podlehl.

Nabóral sis Hyundai,
z haluze ho sundé.

Zapsal Anαbet v pátek

Limerik

Jeden básník z Ameriky
používá zvláštní triky.
Při psaní sonetů
surfuje na netu
vychází mu limeriky.

Zapsal Anαbet v pátek

Ámen!

Gever Tulley: 5 Dangerous Things Your Kids Should Do (9 minut, české titulky).

Dodám, že kdo má práva, má také zodpovědnost. A kdo má zodpovědnost, naučí se samostatnosti. A když jsou lidé samostatní a zodpovědní, tvoří fungující společnost. Ne takovou, která vyžaduje, aby za ni rozhodoval někdo jiný. Někdo, kdo zakáže žárovky.

Vzpomínám, kolikrát jsem se praštil kladivem do prstu. Kolikrát jsem se řízl pilkou nebo nožem. Kolikrát jsem se popálil. Kolikrát jsem něco rozebral a už to nešlo složit. Kolikrát jsem zapadl, spadl, řachl, někde se zasekl, … Nikdo mi nedával obleky jako z Klapzubovy jedenáctky.

Přesto žiji.

Zapsal Anαbet ve středu

Mrzlo až praštělo

Mrzlo až praštělo. Krávy, kozy, vepři, ovce a koně se tiskli v kůlně snažíce se zachránit každou trochu tepla. Husy a kachny zamrzly v blátě. Králíci albíni zapadali sněhem a kdyby byli zavřeli červené oči, děti by si z nich byly bývaly snad i postavily iglů, kdyby bývaly nebyly přimrzly k peci. Sněhuláci se třásli zimou. Rusové páchali sebevraždy. Zamrzla vodka.

„To je ale zima. Teta, to je jako v tej, době ledovej.“

„Pravdu dějou, teta. Aj naše bába nic takovýho nepamatuje.“

„Ale poslouchejte, teta, jak se to vo nás staraj? Mrznem tu, hlady šilháme a jen co sem vystrčila zobák, mám na něm rampouch.“

„No to mi povídaj, teta. Muj starej že půjde ven. No to víte, říkám, nechoď nikam, zmrzneš, ale dědek tvrdohlavá nedal si říct a vylez. No a teď bručí, jak se mu zhoršilo reuma, jak má mor, neštovice, záškrt a tu, no, angínu…akropolis.“

„Ale za to může vrchnost, teta, za to můžou tam nahoře. To my ne, my dřeme až do krve, za trochu zobu! Skoro modrý z nebe bysme jim snesly! A pak s náma takle zachází, zmrznout by nás nechali! Ale já se nedám. Pomstim se. Udělám vzpouru, převrat a revoluci! Začnu stávkovat! Slyšte všechny, kdo půjde se mnou?“

Všechny šly. A Tesco potom nemělo vajíčka.

Zapsal Anαbet v pondělí

Na Starém Bělidle

V Ratibořicích byl nádherný teplý letní večer, ptáčkové štěbetali své árie, jemný vánek šelestil korunami stromů a stébla trávy se kolébala ze strany na stranu, jako stěžně Concordie.

Babička seděla venku pod lípou, na klíně malou Adélku. U kolenou babičce seděli Barunka s Vilímkem a uchváceny babiččiným vypravováním, nemohly z ní děti oka spustit.

Sultán a Tyrl leželi u boudy a vychutnávali si přízeň počasí; kačenky a slepice dávno zalezly, sem tam se však ozvalo tiché kač! či táhlé kokodák!

Paní Prošková sedíce v světnici odpočívala po perném dni a tajně naslouchala babiččině vypravování; pan Prošek se vraceje ze zámku nemohl dočkat rodiny a večeře.

Myslivec se ženou seděli před svou chaloupkou, pozorujíce hvězdy si povídali, myslivec chválil tehdejší léto, kolik zvěře se narodilo a jak se daří novým stromečkům.

Jen Viktorka nezpívala u splavu svou ukolébavku beze slov. Neměla na ni, totiž, autorská práva.

Zapsal Anαbet v úterý

O cenzuře

Médii v posledních dnech a týdnech profrčely hned dvě „cenzurové“ zprávy, a to o Twitteru a Bloggeru. V obou případech jde o to, že služba dokáže v závislosti na lokaci návštěvníka odfiltrovat některé články/tweety.

V tom žádný problém nevidím. Služby se logicky musí podřídit zákonům zemí, kde působí, aby nebyly vypnuty jako celek. (Teoreticky by to mohlo lidem dokonce pomoci, kdyby Twitter od CIA odfiltroval tweety obsahující „destroy America“.)

Chtěl bych se pozastavit nad jinou věcí, a tou je cenzura (a teď už v opravdovém slova smyslu) sama o sobě.

Cenzura je něčeho (věci, které se cenzurují) od někoho (lidé, ke kterým se to něco nemá dostat) pro někoho (skupina, jež z cenzury profituje).

Běžně se používá celoplošná cenzura „špatných“ informací od občanů pro režim. Jinak než cenzurou kýženého výsledku dosáhnout nejde.

Jindy jsou cenzurovány obvykle tajné informace pro nějakou skupinu od okolí. Mám na mysli například cenzuru komunikace přímých účastníků Manhattan projectu, neboť nebylo žádoucí, aby se osoby mimo Los Alamos dozvěděly o vývoji.

Pochybuji ovšem o smyslu cenzury škodlivých informací od občanů pro občany. Jak může někdo profitovat z vlastní nevědomosti?

Ve článcích o Twitteru a Bloggeru média jako příklad obvykle uvádí propagaci nacismu. Evropa má v tomto ohledu mnohem přísnější zákony než USA, takže to, co v USA projde, je v Evropě trestné.

Vůbec nepolemizuji s tím, že není správné popírat holokaust, zlehčovat nacistické zločiny a tak.

Neměl by se ale stát snažit vychovávat samostatné rozumné občany, kteří sami ví, co je správné a co ne?

Budeme-li soustavně „chráněni“ před neonacistickými názory, bude nám to zakázané ovoce chutnat. Budeme se je snažit vyhledávat a co je horší, poněvadž fašismus nebude problém, který by byl vidět, nebudou existovat protiprameny.

Když jsou podél dlouhé lesní cesty dvě studánky, lidé se napijí z obou, zjistí, která má lepší vodu a pak pijí z té. Je-li však jen jedna studánka, žíznivý poutník smočí své rty i v bahně.

Jak se má člověk rozhodnout, co je správné? Výchova. Musíme děti od malička konfrontovat s historicko-politickými údaji. Řekněme prvňáčkům, že nacisté zabíjeli. Třeťákům, že plno lidí muselo pryč od rodin, že děti neviděly svou maminku, kterou jim třeba i zabili. Vezměme deváťáky do Terezína, Mauthausenu či Osvětimi. Převeďme počty mrtvých do současných čísel. „Zemřelo asi 17 % Poláků. Představte si, že každý šestý, tedy pět lidí ze třídy, by tu nebyl. Že byste přišli o každého šestého příbuzného, kamaráda.“ (Případně přidat trochu morbidní „Vyberte, koho byste se vzdali.“)

Při vysvětlování komunismu přečtěme dobové články, ukažme projev generálního tajemníka, frontu na banány. Porovnejme ekonomickou vyspělost první republiky, osmdesátých let a dneška. Ukažme graf s kupní sílou tehdy a dnes. Pusťme záznam s procesu s Miladou Horákovou.

Musíme v jednom každém občanovi budovat samostatnost, odvahu a národní hrdost (ne přehnaný nacionalismus). Musíme si být jisti, že v případě krize budou Češi, Moravané a Slezané stát za svým státem, ne se ho snažit co nejvíce ojebat.

Dospěli jsme opravdu do takového stadia demence, že za nás musí jiní rozhodovat, jaké informace je pro nás škodlivé přijímat? Nedokážeme si sami zvážit, co je správné a co špatné?

Zapsal Anαbet v pátek

Ohýbáme Gaussovu křivku: Prolog

Již v roce 1809 publikoval Johann Carl Friedrich Gauss svou práci o normálním rozdělení, které určuje pravděpodobnost výskytu hodnot některých jevů ve statistických souborech. Toto rozdělení je definováno Gaussovou funkcí, jejímž grafem je Gaussova křivka, což je taková ta homole cukru.

Gaussova křivka o jistých parametrech poměrně věrně zobrazuje i počet různě inteligentních lidí v populaci. Mohou se měnit „absolutní hodnoty“ inteligence, ale rozložení zůstane pořád stejné. Za všech okolností bude vždy zhruba 15 % více podprůměrných, 35 % mírně podprůměrných, 35 % mírně nadprůměrných a 15 % velmi nadprůměrných lidí.

Gaussova křivka

Gaussova křivka (zdroj – Wikipedia, autor – mwtoews)

Přirozený vzdělávací systém by tedy měl respektovat toto rozdělení populace. On ale bohužel nerespektuje.

Podíváme-li se na rozložení obyvatelstva podle dosaženého vzdělání ([1]), normální rozdělení tam s přivřením obou očí je a zdá se tedy, že je všechno v pořádku. Ale ono není. Tato tabulka je totiž zkreslena staršími lidmi, pro něž byla i střední škola často nedosažitelná. Abychom získali současná data, která nás zajímají, musíme nahlédnout do rozložení obyvatelstva podle věku ([2]) a vedle toho do počtu žáků/studentů jednotlivých typů škol ([3]).

Jak vypadají čísla?

V obou případech jsem použil data z roku 2009. Přibližný počet jedinců ve věkových skupinách, které odpovídají typům škol, jsem zanesl do následující tabulky.

Obyvatelstvo podle věku [tis. obyvatel]
0–5 6–14 15–18 19–24
640 840 505 840

V první skupině jsou děti předškolní. Buď chodí do školky, nebo jsou doma s rodiči. Druhá skupina jsou žáci základních škol, případně primy–kvarty osmiletých gymnázií. Třetí získává „střední odborné vzdělání“ nebo navštěvuje gymnázia. Čtvrtá skupina jsou vysokoškoláci.

Jednotlivé skupiny jsem zvolil tak, aby jejich rozsahy byly stejně velké jako věkové rozsahy odpovídajících skupin ve skutečnosti (na základní školu se chodí devět let, ve skupině 6–14 let je devět ročníků). Vím, že to není přesné, například kvůli odkladům nebo různé době studia vysoké školy.

A teď se podíváme na tabulku počtu žáků/studentů jednotlivých typů škol. Opět jsem zaokrouhloval.

Žáci jednotlivých škol [tis.]
Gym
315 795 145 410 280

Bohužel se mi nepodařilo zjistit, co přesně znamená gymnázium, zda jsou do toho započítány i nižší poloviny osmiletých gymnázií. Čísla nahrávají tomu, že ano, poněvadž počet dětí věkem patřících na ZŠ a počet žáků ZŠ se liší asi o 45 tisíc. Stále ale zbývá asi 100 000 studentů gymnázií středoškolské­ho věku.

To, co jsem nazval SŠ, se přesně jmenuje „střední odborné vzdělání“ a předpokládám, že to zahrnuje i nematuritní obory. V r. 2011 skládalo státní maturity asi 100 000 studentů, krát 4 je 400 tisíc, zatímco skupina SŠ + GYM (bez primy až kvarty) má asi 510 tisíc „členů“.

Nyní si zkusíme dát do poměru počet žáků/studentů vzdělávacích ústavů a počet dětí v odpovídajících věkových skupinách. K základním školám přičteme 45 000 gymnazistů, čímž dostaneme 100 %, zbylých 100 000 gymnazistů přidáme do středních škol.

U vysokoškoláků počítám pouze prezenční formu studia a nezapočítávám VOŠ (dalších 30 000 lidí). Věkový rozsah je 6 let, což je asi více než průměr. Na druhou stranu jsou započítána i doktorandská studia, ale počet doktorandů nebudě příliš významný. Myslím tedy, že ve skutečnosti bude to procento nezanedbatelně vět­ší.

Procentuální podíl žáků/studentů na celkovém počtu jedinců věkové skupiny
49 100 101 33

Co to znamená?

Stručně řečeno, znamená to, že náš vzdělávací systém je postaven neefektivně a nepřirozeně.

U mateřských škol jsou čísla očekávatelná, je běžné, že do tří let je dítě doma a pak začne chodit do školky.

Povinná školní docházka obsahuje slovo „povinná“, což znamená, že se to musí. 100 % dětí tedy není překvapivých.

Mnohem překvapivějších je 101 % středoškoláků (a učňů atd.). Myslím, že k tomuto číslu jsem se dostal kvůli zaokrouhlování a také kvůli velké oblibě odkladů. Rozdíl v počtu dětí mezi skupinami 15–18 a 16–19 je přes deset tisíc ve prospěch starší skupiny. Jinak je takhle vysoké číslo alespoň podle mých zkušeností reálné, ve vlastním okolí asi neznám člověka, který by za poslední dva roky zakončil své vzdělání základní školou.

Vysokoškoláků bude docela jistě o hodně více než 33 %, neboť zde nejsou započítány vyšší odborné školy a navíc si troufám tvrdit, že i část „dálkařů“ spadá do věkové skupiny 19–24.

Anαbetův komentář

Článek je příliš dlouhý, rozdělím ho tedy na více částí. Tahle byla spíše jen popisem stavu, ale slibuju, že příště se už do školství pustím hlava nehlava.

A ještě bych se rád obrátil ke svým čtenářům: Nejsem žádný statistik, proto mohou být některé věci ve článku nesprávně. Budu tedy, jako u každého svého článku, nesmírně vděčný za všechny vaše reakce, které mi pošlete na e-mail pochval@analfabeta.cz. Každou svou chybu s díky opravím a přiučím se. A moc rád si poslechnu vaše názory i případně náměty na další články.

[1] http://vdb.czso.cz/vd…
[2] http://www.czso.cz/…00310001.xls
[3] http://www.czso.cz/…14091122.xls

Zapsal Anαbet ve středu

Milá Ivetko!

Jak se máš? Co rodiče? A co škola, jde Ti? Je to už dlouho, co jsme se naposledy viděly…

Já se konečně začínám trochu zabydlovat. Domácí je príma chlap, díky němu se každej čtvrtek večer zdokonaluju v jazyce, jestli chápeš, jak to myslim :D.

Pronikám už taky do místních zvyklostí a zákonů. Řeknu Ti, ty jsou tak strašně zvláštní, to bys nevěřila. Včera, zrovna jsem se koukala z okna, nějakej chlap venčil psíka a ten si došel na sousedův záhonek. A ten chlap to nechal bez povšimnutí, nic neuklidil, prase jedno! No ale každopádně přišel policajt, zazvonil na souseda – a dal mu pokutu.

Holky z práce zase povídaly, že prej pár neděl zpátky byla vloupačka v místní večerce, tej jak jsem Ti psala, jak patří tý starý pani, co tam prodává. No tak pani samozřejmě zavolala policii, ti přijeli a tu pani sebrali.

Minulej tejden zase zavřeli toho pána z prodejny kuchyňskejch potřeb, že prej prodal váleček, kterym manželka ubila svýho muže.

Taky jsem četla v novinách, jestli jsem to teda správně pochopila, že město musí zaplatit státu tučnou pokutu. Lidi tu přechází mimo přechody.

A telefony? Ty tu vůbec nefungují. Všechno to zrušili, protože si přes ně lidi zpívali písničky.

Už mi začíná docházet papír, ale chci Ti napsat ještě jednu věc. Zítra začne v celé zemi obrovská slavnost. Že prej před sto lety podepsali nějakou dohodu, ACMA nebo tak nějak.

Anežka

Zapsal Anαbet v pátek

Podobenství o rybníku

Bylo parné letní odpoledne, takové, jakých jsou v Ořechokopech mraky. Ořechokopští se váleli u rybníka Nekurpole a užívali si sladké nicnedělání, jako ostatně každé parné letní odpoledne, jakých jsou v Ořechokopech mra­ky.

Ořechokopy leží v rybníkářském kraji, kde má každá obec vlastní rybník. Vesničané z rybníků berou pitnou vodu, koupají se tam a rybaří.

„Pomóc!“ ozvalo se náhle zvolání. „Protrhla se hráz!“ Hrůza. Panika. Chaos a zmatek. Kdo měl ruce a nohy, čapl větev, trochu bláta, dřevěnou desku, sousedovu košili, písek nebo kámen a běžel hráz opravit. Vskutku, v hrázi byla velká díra, a tak lidé zběsile zachraňovali a stavěli a opravdu se jim podařilo situaci trochu stabilizovat. Voda sice prosakovala dále, ale už to nebyl veletok.

I sešli se Ořechokopčané a debatovali. „Co budeme dělat?“ „Jak se zachráníme?“ „Kde se budeme koupat?“

Po náročné diskusi zavládla shoda. Ořechokopští vyslali posly do okolních vesnic – Brusitelů, Bezrohlínů, Pakřížů a Losnodýnů –, aby požádali o pomoc. Rybník nemůže vyschnout, na tom se schůze shodla, a tak musíme požádat sousedy, jestli by nám trochu vody nepůjčili.

Brusitely, Bezrohlíny, Pakříže ani Losnodýny nebyly nijak nadšeny, ale což se dá dělat, Ořechokopští musejí něco pít a navíc kdyby vyschli, ještě by se váleli u našich rybníků. A tak každá vesnice poslala žebřiňák vody, že to Ořechokopům pomůže.

Bylo parné letní odpoledne, takové, jakých jsou v Ořechokopech mraky. Ořechokopští se zase váleli u rybníka Nekurpole a užívali si sladké nicnedělání, jako ostatně každé parné letní odpoledne, jakých jsou v Ořechokopech mraky. Nekurpole přetékalo a všichni byli spokojení…

„Sousedé,“ hovořil starosta, „máme problém. Nekurpoli se snižuje hladina. Musíme svolat schůzi a rozmyslet, co dělat.“

Brusitely, Bezrohlíny, Pakříže ani Losnodýny nebyly nijak nadšeny, ale což se dá dělat, Ořechokopští musejí něco pít a navíc kdyby vyschli, ještě by se váleli u našich rybníků. A tak každá vesnice poslala žebřiňák vody, že to Ořechokopům pomůže.

Bylo parné letní odpoledne, takové, jakých jsou v Ořechokopech mraky. Ořechokopští zděšeně pobíhali kolem vyprahlého ďolíku, kde dříve bývalo Nekurpole, a nedočkavě vyhlíželi posly s žebřiňáky vody. Poslové však přišli s prázdnou. V Brusitelích, Bezrohlínách, Pakřížích a Losnodýnech totiž řeší, kde získat vodu do jejich kaluží.

Zapsal Anαbet ve čtvrtek

Jen je řežte!

Přiměřený fyzický trest je jeden z nejgeniálnějších sociálních principů. „Jsi drzý!“, bác ho, bim ho, vyřešeno. Dítě se trochu vyvzteká a vše se zapomene.

Zakázat televizi? Dát zaracha? Sebrat telefon? Vypnout internet? Tohle nefunguje. Dítě je velmi vnímavý tvor a jakékoli omezení svobody si bere osobně. Výchovný efekt to nemívá a navíc se vám to vrátí v nejnevhodněj­ší dobu.

Mít k dítěti dlouhou přednášku? Haha. Většina dětí udrží poker face, ale v hlavě se právě spustil jeden ze dvou programů: smích „To je šašek!“, anebo „Dej mi pokoj, půjdu a zabiju se a budete litovat, o jaké dítě jste přišli!“

Jedna přes hubu funguje nejen ve výchově dětí rodiči, ale i při vzájemné výchově dětí dětmi. Pepíček zatáhne Mařenku za vlasy, Mařenka mu vlepí facku a Pepíček si příště třikrát rozmyslí, jestli ta červená žhnoucí tvář stojí za to. Dělal by si Pepíček něco z kázající Mařenky? Leda legraci.

Vážně chceme zrušit jednu z mála funkčních výchovných metod? Neukázalo se už ve školství, že přednášky a poznámky nefungují?

Na gymnáziu jsme měli jednu učitelku. Starší paní, moc milá, ale velmi energická a od rány. Třídy jindy živé byly při jejích hodinách zticha jako pěny. Chroničtí pozděchodiči si přivstali. Lajdáci si zařídili dedikovaný sešit a poctivě zapisovali poznámky. A kdo vyrušoval, dostal dobře míněný lepanec a ztichl.

Tato paní učitelka byla jedna z nejoblíbenějších. Nejsouce na škole žádní grázli, všichni věděli, za co si zasloužili a obdivovali a respektovali ji, že nikomu nekomplikuje život návštěvami ředitelny, poznámkami, napomenutími, hovory s rodiči a tak podobně. Bum! a bylo vyřízeno.

Nechci žít v zemi, kde poctivý rodič stane před soudem, neboť nasekal drzému spratkovi. Jen je řežte, dokud můžete.

Zapsal Anαbet ve středu

« Previous 1 2 Next »