O cenzuře

Médii v posledních dnech a týdnech profrčely hned dvě „cenzurové“ zprávy, a to o Twitteru a Bloggeru. V obou případech jde o to, že služba dokáže v závislosti na lokaci návštěvníka odfiltrovat některé články/tweety.

V tom žádný problém nevidím. Služby se logicky musí podřídit zákonům zemí, kde působí, aby nebyly vypnuty jako celek. (Teoreticky by to mohlo lidem dokonce pomoci, kdyby Twitter od CIA odfiltroval tweety obsahující „destroy America“.)

Chtěl bych se pozastavit nad jinou věcí, a tou je cenzura (a teď už v opravdovém slova smyslu) sama o sobě.

Cenzura je něčeho (věci, které se cenzurují) od někoho (lidé, ke kterým se to něco nemá dostat) pro někoho (skupina, jež z cenzury profituje).

Běžně se používá celoplošná cenzura „špatných“ informací od občanů pro režim. Jinak než cenzurou kýženého výsledku dosáhnout nejde.

Jindy jsou cenzurovány obvykle tajné informace pro nějakou skupinu od okolí. Mám na mysli například cenzuru komunikace přímých účastníků Manhattan projectu, neboť nebylo žádoucí, aby se osoby mimo Los Alamos dozvěděly o vývoji.

Pochybuji ovšem o smyslu cenzury škodlivých informací od občanů pro občany. Jak může někdo profitovat z vlastní nevědomosti?

Ve článcích o Twitteru a Bloggeru média jako příklad obvykle uvádí propagaci nacismu. Evropa má v tomto ohledu mnohem přísnější zákony než USA, takže to, co v USA projde, je v Evropě trestné.

Vůbec nepolemizuji s tím, že není správné popírat holokaust, zlehčovat nacistické zločiny a tak.

Neměl by se ale stát snažit vychovávat samostatné rozumné občany, kteří sami ví, co je správné a co ne?

Budeme-li soustavně „chráněni“ před neonacistickými názory, bude nám to zakázané ovoce chutnat. Budeme se je snažit vyhledávat a co je horší, poněvadž fašismus nebude problém, který by byl vidět, nebudou existovat protiprameny.

Když jsou podél dlouhé lesní cesty dvě studánky, lidé se napijí z obou, zjistí, která má lepší vodu a pak pijí z té. Je-li však jen jedna studánka, žíznivý poutník smočí své rty i v bahně.

Jak se má člověk rozhodnout, co je správné? Výchova. Musíme děti od malička konfrontovat s historicko-politickými údaji. Řekněme prvňáčkům, že nacisté zabíjeli. Třeťákům, že plno lidí muselo pryč od rodin, že děti neviděly svou maminku, kterou jim třeba i zabili. Vezměme deváťáky do Terezína, Mauthausenu či Osvětimi. Převeďme počty mrtvých do současných čísel. „Zemřelo asi 17 % Poláků. Představte si, že každý šestý, tedy pět lidí ze třídy, by tu nebyl. Že byste přišli o každého šestého příbuzného, kamaráda.“ (Případně přidat trochu morbidní „Vyberte, koho byste se vzdali.“)

Při vysvětlování komunismu přečtěme dobové články, ukažme projev generálního tajemníka, frontu na banány. Porovnejme ekonomickou vyspělost první republiky, osmdesátých let a dneška. Ukažme graf s kupní sílou tehdy a dnes. Pusťme záznam s procesu s Miladou Horákovou.

Musíme v jednom každém občanovi budovat samostatnost, odvahu a národní hrdost (ne přehnaný nacionalismus). Musíme si být jisti, že v případě krize budou Češi, Moravané a Slezané stát za svým státem, ne se ho snažit co nejvíce ojebat.

Dospěli jsme opravdu do takového stadia demence, že za nás musí jiní rozhodovat, jaké informace je pro nás škodlivé přijímat? Nedokážeme si sami zvážit, co je správné a co špatné?

Zapsal Anαbet v pátek