Ohýbáme Gaussovu křivku: Ad státní maturity

Kdysi jsem napsal článek Ohýbáme Gaussovu křivku: Prolog, kde jsem se snažil vytvořit si nějaký základ pro další články. Na ně se zatím nedostalo, ale dnes se mi to docela hodí do krámu.

Ke státním maturitám jsem se vyjadřovat nechtěl. Maturita mě totiž čeká až za tři roky a nemohu tedy srovnávat se svou zkušeností. Žádnou maturitní zkoušku jsem naživo neviděl a mám obecně málo informací a nechtěl jsem vypadat jako debil, který říká něco, čemu nerozumí.

Navíc ke mně z novin a blogů šly pořád samé negativní informace, neznal jsem žádný protinázor od někoho, kdo maturity skládal a obhajuje je, či od někoho, kdo maturity opravuje. Výkřiky pana Zeleného nepočítám.

Až dnes jsem se dostal shodou okolností ke dvěma článkům, které šly proti kritizujícímu proudu. Tím prvním je článek Obrana centrálního hodnocení maturitních prací proti zlobivým jeho utrhačům od PhDr. Jiřího Kostečky, Ph.D., vedoucího jednoho z 24 hodnotitel­ských týmů projektu CeHOPP. Tím druhým článkem je pak ŠKOLSTVÍ: O „nelidskosti“ státní maturity od Ladislava Zemánka, letošního maturanta. A protože jsem se s těmito články setkal, nakonec své rozhodnutí o nekomentování poruším.

Vyšší maturita z matematiky

Příklady jsem viděl a většinu spočítal. Nechci hodnotit přiměřenost časového limitu, obtížnost příkladů je ale směšně nízká. Jak jinak vysvětlit, že bych já, jako prvák, maturitu bez problému složil, a to i před takzvanou „harmonizací“ (ve skutečnosti vznikly bolestivé disharmonie, o tom níže). Proč příklady končí na úrovni učiva druháku našeho gymnázia? Kde tam je matematická analýza, vždyť člověk nemusí umět ani blbou limitu! Proč u kombinatorického příkladu je tak malý počet prvků, že kombinatoriku vlastně nemusím znát, že se to dá nakreslit? Když si maturant zvolí vyšší matematiku, tak snad chce, aby tam byla vyšší matematika. Místo toho dostane počty.

Nastaly nepokoje, které vyústily v to, že se CERMAT rozhodl pro takzvanou „harmonizaci“. Pokud to dobře chápu, tak žáci s původně nižším počtem bodů vydělali více, než žáci úspěšnější. Co je tohle za spravedlnost? To má zvýšit výpovědní hodnotu? Tak já si zvolím těžší matematiku, dostanu, ač žák čtvrtého ročníku, Matematického klokana pro druhák a nakonec mám skoro stejný výsledek jako někdo, kdo toho umí a kdo toho spočítal o dost méně než já? K čemu mi je taková maturita? A jakou má výpovědní hodnotu?

Nechápejte mě však špatně, jediné, z čeho viním maturanty, je, že se hned po loňské maturitě nezvedla vlna nespokojení s donebevolající jednoduchostí testu z matematiky.

Jinak je chyba na straně zadavatele maturit, který nedokázal dostatečně vysvětlit učitelům a maturantům, co po nich vlastně chce. Jak na to takový maturant může přijít sám? Učí se z dostupných zdrojů (kterých je zatím pomálu) a pak dostane něco, co těm zdrojům neodpovídá.

Slohovka z českého jazyka

I u nás na škole, jinak velmi kvalitní, ze slohu vyletělo hned několik lidí, všichni dobří češtináři, včetně jedné studentky už přijaté na bohemistiku (nebo tak něco).

Naprosto souhlasím s doktorem Kostečkou, že úroveň českého jazyka je u maturantů kritická (a nejen u nich, ale nechci volit formulaci u mladší generace, neboť by z toho vyplývalo, že u starší generace tomu tak není, čímž si zdaleka jist nejsem, s jejich psaným projevem ovšem zdaleka tak často do kontaktu nepřijdu, a nemohu tedy soudit). Koneckonců to vidím sám na pracích vysokoškoláků (maminka učí, a tedy jsem s hrůznostmi konfrontován), stejně tak jako na psaném projevu mých vrstevníků (čest výjimkám).

Kdo pýše jako prase, ten nemá na maturitu z češtiny nárok.

Promiňte však, pane Kostečko, ale opravdu jsou Vámi uváděné příklady ve článku reprezentativním vzorkem všech slohovek, které neprošly? Není to náhodou jen demagogie? Silně pochybuji, že by mí spolužáci napsali něco takového. Jsem přesvědčen, že u nich o přehršel gramatických chyb, jakožto i chyb stylistických či logických, nešlo.

A jak je tedy možné, že průměrní a podprůměrní studenti vesměs prošli, zatímco ti dobří a vynikající ne? Jak už jsem řekl, je mi hrozně líto, že jsem žádnou maturitní práci neviděl, zrovna slohovky mých propadnuvších spolužáků bych viděl nesmírně rád. Mohu však předpokládat, že byli-li po celou dobu studia hodnoceni výborně či chvalitebně a u maturity propadli, chyba není tak úplně v nich.

Chyba je v systému, neboť jim nikdo neřekl, že něco dělají špatně. Učitelé nám říkají „dávejte si pozor, ať se neodchýlíte od tématu, na to se teď klade hodně velkej důraz“, ale když nám neřeknou, co to přesně znamená, jak to máme při maturitní práci poznat?

Ale učitelé za to také nejspíš nemohou, kdyby věděli, jak nás to správně naučit a co nás vlastně naučit, určitě by to tak udělali. Mění-li se priority při hodnocení, musí se změnit i styl výuky. Musí se změnit didaktické pomůcky. A o to se musí zasadit hodnotitel. CERMAT musí vydat příručky, ve kterých vysvětlí učitelům a studentům, jak mají jednotlivé funkční styly vypadat. Na co se dbá, na co si dát pozor, jak to vylepšit. A musí to ukázat dostatečně konkrétně, generální „evaluační kritéria“ (student musí umět blabla) nestačí.

Centrální, anebo lokální hodnocení?

Když píšu text, znám cílovou skupinu a vím, co si mohu dovolit. Píšu-li sem do zápissníku, mohu si toho dovolit víc, než když píšu na Zdroják, neboť cílová skupina zde na blogu jsou ti dva lidé, kterým se líbí můj styl (anebo naopak nelíbí a rádi ho kritizují), zatímco na Zdrojáku píšu pro širokou skupinu programátorů a ajťáků, z nichž někteří touží čistě po informacích, jiní si rádi přečtou článek psaný volnějším stylem, některým vadí překládání anglických polotermínů, jiným by naopak vadilo, kdybych psal newspeakem, do sessiony si loadnul instanci té a té classy a pak to všechno commitnul do persistent-data-storage. Mým úkolem je najít takový styl, který nikoho vyloženě neurazí, takový styl, který sice nebude nudit, ale nebude ani srát.

Noviny nebo časopisy také píší různým stylem a podle toho si je lidé kupují. Někteří komentátoři v novinách jsou jednou skupinou odběratelů oblíbeni a jinou ne, a to jak pro své názory, tak pro svůj styl vyjadřování. Radek Hulán tím ve své době rozděloval českou internetovou komunitu.

Stejně tak je to s maturitními slohovkami. Učitele na škole znám a oni znají mě. Já vím, co si mohu dovolit a oni ví, co si dovolím a co umím. Můžu opatřit slohovou práci „ilustracemi“ (ačkoli to bych si u maturity odpustil). Mohu si dovolit použít různé styly jazyka podle toho, který se mi k danému zadání hodí. Mohu vkusně využít vulgárního výrazu, mohu vhodně zabudovat germanismus, anglické slovíčko či nějaký můj neologismus. Mohu použít přechodník. Pokud budu v rámci slohovky konzistentní, mohu si toho dovolit dost, neboť vím, kdo je má cílová skupina, a naopak má cílová skupina zná mě a ví, že dané věci jsou použité záměrně. Ve škole se snažím psát slohovky tak, aby se líbily mně, aby byly pokud možno čtivé, někdy vtipné (což je samozřejmě všechno subjektivní hodnocení) a vesměs mi to prochází. Kdyby to neprocházelo, umím se změnit.

Budu-li ale psát slohovku pro neznámého centrálního „objektivního“ (o něco níže) opravovatele, dám si setsakramentský pozor, abych mu nějak neublížil. Budu se držet tématu a zadaných klíčových bodů jako Rath křesla. Nedovolím si použít výrazivo, jež by mohlo být bráno jako nepatřičné.

Já preferuji první způsob. Na druhou stranu uznávám, že mnoho, asi většina lidí má se psaným projevem problémy, nedokáže se pořádně vymáčknout, vyjádřit. Je má jistě smysl nutit, aby se naučili psát pro opravovatele, tedy jasně, stručně, držet se zadání a neodbočovat od tématu.

Objektivita

Objektivita opravování slohových prací je nebezpečná utopie. Vždyť literární velikáni své doby měli vždy problém s nepochopením. Vždyť není knihy, na níž by měl každý stejný názor. Vždyť i erudovaní, aprobovaní a léty praxe ostřílení češtináři mívají diametrálně různé názory na současné autory, tedy ne studenty, ale literáty, kteří se psaním živí.

A že nějaká tabulka, v níž se zaškrtává, co autor splnil, objektivitu přinese? Nebo že ji přinesou měsíce školení? Jak mohou měsíce školení změnit celkový názor člověka, názor, který si vytváří celý život? Stylistika je věda neexaktní, rozhodnout, zda práce spadá či nespadá do daného funkčního útvaru, není vždy jednoduché a často to záleží na konkrétním opravovateli.

Jisté objektivity se dá dosáhnout tehdy, když se povolenými prvky stane právě ta nejmenší společná množina, o níž jsem mluvil. Přiměřeně objektivně se dají hodnotit práce strojové, nikoli slohové. Ale je to tak správně? Na to jasný názor nemám.

Je nicméně bez debat, že neuspěli-li ti jindy nejlepší češtináři, nebude problém v nich, ale spíš v nedostatku informací od CERMATu. Jak by řekl manažer, příště se to musí lépe vykomunikovat.

Gaussova křivka

Doktor Kostečka se ohání tím, že výsledky zkoušky musí odpovídat Gaussově křivce. Přestože jsem potěšen tím, že někomu došlo, že když má maturitu každý, neznamená to, že každý je tak chytrý, aby složil maturitu, ale že maturita je tak jednoduchá, aby ji složil každý, jsem přesvědčen o tom, že na to jdou ze špatné strany.

Což snad až maturitní zkouška má rozhodnout, zda si ji člověk zaslouží, anebo ne? Je maturita cílem vzdělání? Studujeme proto, abychom dostali maturitu? Nemělo by to být tak, že maturitu dostaneme, neboť studujeme? Je krásné ohánět se Gaussovou křivkou, státní maturita se snaží, aby její výsledky křivce odpovídaly, ale to je naprosto nelogické. Gaussově křivce musí odpovídat počet přijatých a nepřijatých na střední školy. Musí jí odpovídat počet propadnuvších v jednotlivých ročnících. Do čtvrťáku se musí dostat jen ti, kteří na maturitu mají.

Ve společnosti, kde je vzdělání nastaveno správně, je úspěšnost u maturity téměř stoprocentní.

Zapsal Anαbet v neděli